V souvislosti s prevencí kriminality je třeba mít na zřeteli, že kriminalita je jen jedním (ačkoliv se všeobecně uznává, že nejpodstatnějším nebo nejextrémnějším) projevem, respektive druhem sociální patologie. K dalším sociálně-patologickým jevům patří například drogová závislost a alkoholismus, prostituce, dopravní nehodovost, sebevražednost a nebo další sociální jevy, které se odchýlí od normálu do té míry, že překračují rámec jejich běžné variability. Ondrejkovič říká: „Všechny sociálně-patologické jevy jsou vzájemně propojené, neexistují izolovaně“. Vznik drogové závislosti nejednou souvisí s různými druhy majetkové kriminality apod. To znamená, že ani prevence kriminality se nemůže posuzovat izolovaně, ale v kontextu prevence dalších sociálně-patologických jevů.

Pojmem, který bezprostředně souvisí s pojmem prevence, je represe, jež znamená potlačení kriminality za použití násilných, zákonných prostředků. Účinná prevence snižuje potřeby represe, represe zpětně pozitivně posiluje prevenci. Tato teze však v žádném případě není v praxi samozřejmá a řada navrhovatelů preventivních programů se uměle snaží tyto dvě složky od sebe oddělit mnohdy způsobem velmi křečovitým.

Vzájemná propojenost prevence a represe vede k hledání nadřazeného pojmu. V tomto smyslu se setkáváme například s pojmem boj s kriminalitou. Tento poněkud militantní pojem často tak vyhovující některým televizním komentátorům a bohužel i některým politikům kriminologové nahrazují pojmem kontrola kriminality. Osmančík o prevenci a represi hovoří jako o „relativně samostatných formách kontroly kriminality, které se musí navzájem prolínat a doplňovat“.

V zahraniční literatuře se setkáváme s následující klasifikací prevence kriminality. Například Schneider rozlišuje tři druhy prevence. Jedná se o prevenci zákonnou, vycházející z trestního práva a nazývanou někdy také generální prevencí, prevenci intervenční (zásahovou), která je u nás v současnosti nazývána sociální prevencí, a prevenci mechanickou, v současnosti označovanou jako situační prevenci. Schneider současně rozlišuje primární prevenci, kterou chápe obdobně jako je definována v současnosti v naší literatuře. Sekundární prevenci však vymezuje jako prevenci recidivy, kterou u nás v současnosti řadíme pod prevenci terciální. Sekundární prevenci v podstatě odmítá z důvodu jejího sklouzávání k etiketizaci (značkování) jednotlivců jako potencionálních pachatelů trestné činnosti.

V naší odborné literatuře (Osmančík, Vlček – Zapletal) se převážně prosadilo členění prevence na sociální, situační a viktimní. Kombinováno je s členěním na prevenci primární, sekundární a terciální. O prevenci realizované prostřednictvím osobitých preventivních činností v tomto smyslu hovoříme jako o specifické prevenci kriminality. Naopak za nespecifickou prevenci kriminality považujeme sociální prevenci v její primární podobě, zatímco sekundární a terciální sociální prevence bývá také součástí specifické prevence kriminality.

Osmančík prevenci kriminality chápe jako soubor aktivit vyvíjený státními, veřejnoprávními a soukromými subjekty, které směřují k její kontrole a snížení strachu z této kriminality. Současně upozorňuje na nutnost uplatnit při hodnocení účinnosti také psychologické kritérium, jež se odráží v individuálním nebo společenském vědomí.

Komplexní prevence kriminality, uskutečňovaná mimo trestní právo, má podle Bubelíniho tři základní cílové objekty, kterými jsou pachatelé trestných činů, podmínky pro trestnou činnost a oběti trestných činů. Uvedené rozdělení tvoří základní členění prevence, které rozlišuje sociální prevenci, situační prevenci a viktimní prevenci.

Sociální prevence je všeobecnou prevencí všech sociálně-patologických jevů. Bubelíni říká, že „její podstatou je vytváření příznivých společenských podmínek v ekonomické, sociální, kulturní, výchovně vzdělávací a v oblasti zaměstnanosti, podmínek pro využití volného času, růst životní úrovně, duchovní rozvoj, humanizaci a zkvalitňování způsobu života společnosti jako celku, sociálních skupin, jakož i pro socializaci a sociální integraci každého jednotlivce“. Znamená změnu nepříznivých společenských, ekonomických, kulturních a dalších podmínek prostředí, které se stávají kriminogenními faktory. V souvislosti se sociální prevencí jde tedy o to, aby se člověk nestal pachatelem trestného činu, anebo aby v páchání trestné činnosti nepokračoval. Bubelíni dále říká, že „účinná sociální prevence se musí realizovat na základě velmi kvalitní komplexní analýzy sociální situace a musí být spojena s různými druhy specificky orientované prevence“.

Situační prevence vychází ze skutečnosti, že určité druhy kriminality se objevují v určitém čase, na určitých místech, za určitých okolností. Dopouštějí se jí určité druhy pachatelů. Situační prevence je orientovaná na ochranu veřejného pořádku, bezpečnosti, zdraví, života a majetku občanů. Situační prevence využívá následující formy ochrany. Zejména se jedná o klasickou ochranu, ke které patří mechanické zábranné prostředky, bezpečností uzamykatelné systémy, bezpečnostní systémy dveří, mříže, bezpečnostní fólie, trezory, bezpečnostní schránky apod. Technickou ochranu představují zejména elektrická zabezpečovací signalizace (EZS), elektrická požární signalizace (EPS), kamerové monitorovací systémy a uzavřené televizní okruhy (CCTV), systémy detekce vstupu a přístupové systémy, ochrana dat, prostředky osobní ochrany a pulty centralizované ochrany (PCO). Do oblasti situační prevence patří také fyzická ochrana, kterou zajišťuje policie, armáda nebo zaměstnanci soukromých bezpečnostních služeb, a také tzv. režimová ochrana, kterou tvoří například přístupy nebo vjezdy do jednotlivých objektů nebo systémy tzv. generálních klíčů apod.

Situační prevence je velmi efektivní zejména v oblasti majetkové trestné činnosti, ale také v oblasti ochrany života a zdraví osob.

Viktimní prevence (pochází z latinského slova victima – oběť) sleduje cíl, jak se nestat obětí trestného činu. Podle Bubelínyho by měla zahrnovat přípravu lidí na osvojení si takových opatření, které mohou snižovat riziko ohrožení kriminalitou. Jde nejen o opatření, které patří například do situační prevence, ale o vlastní, jak uvádí Čírtková), „bezpečnostní chování“ včetně „přiměřeného reagování v situaci ohrožení kriminalitou, která se může týkat i jiných osob“). Bubelíny) uvádí, že viktimogenním faktorem se může stát také některá sociální charakteristika člověka. Jako příklady uvádí určité funkce ve veřejném životě, příslušnost k určité sociální skupině (národu, rase), věkové skupině (děti, mládež, senioři) nebo při výkonu rizikových povolání (pokladník, poštovní doručovatel, policista apod.). Čírtková (4, s. 171) v tomto směru uvádí, že existují pokusy o typologie obětí, které jsou východiskem diferencovaných přístupů v prevenci viktimnosti.

Dalším členěním z hlediska stádií vývoje kriminálního problému prevenci kriminality dělíme na prevenci primární, sekundární a terciární. Večerka (33, s. 7) tyto typy prevence charakterizuje takto.

Primární prevence se u nás pojímá jako strategie nepřímá, která je necíleně orientována na celou společnost, její instituce a občany. Spočívá převážně v optimalizaci životních podmínek, zvláště sociálních, ale i materiálních, v péči o náležité fungování všech prosociálních aktivit, které vedou k vhodné socializaci jedinců a pozitivnímu rozvoji společnosti jako mnohovrstevnatého celku.

Sekundární prevence je chápána jako přímá strategie orientovaná na jedince a skupiny kriminálně rizikové, ať již jako potencionální pachatele, či oběti. Zaměřuje se též na ochranu materiálních hodnot, které jsou častěji objektem zájmu delikventů.

Terciální prevence je koncipována jako přímá preventivní strategie zacílená na předcházení kriminální recidivě. Zde se jedná o ty segmenty společnosti, které kriminalitou tak či onak již zasaženy byly.

Toto tripartitní členění je však někdy v zahraničí obsahově naplňováno odlišně. Základním prvkem členění není přímo osoba delikventa a jeho postavení v rámci časové posloupnosti související se spácháním trestného činu, ale například provádění preventivních aktivit prostřednictvím různých sociálních institucí. Patrná je zde například inspirace v lékařském pojetí prevence, přičemž prevence primární zahrnuje intervence uskutečňující se v prostředí rodiny, školy a komunity. Sekundární prevence zahrnuje odklon, alternativní vzdělávání (odborné a doškolovací kurzy pro ohrožené skupiny) a rodinnou terapii. Za terciální prevenci jsou označovány postupy realizované v různých specializovaných institucích.

Od roku 1998 do listopadu 2014 byla stálým iniciativním orgánem v oblasti prevence kriminality Komise pro prevenci kriminality Rady města Svitavy. V současnosti je tato komise nahrazena Platformou pro bezpečnost, veřejný pořádek a prevenci kriminality.

Platforma pro bezpečnost má z hlediska svého zřízení a zejména plnění konkrétních vizí, cílů nebo opatření obdobný status jako měla v minulosti komise pro prevenci kriminality, ve které byli zastoupeni zástupci řady organizací. Jejich počet se rozsahem práce komise natolik zvýšil, že vedení města po dohodě se členy komise přistoupilo z důvodů větší operativnosti budoucí platformy k omezení na tzv. stálé členy (výhradně odborníky z veřejné správy) a hosty, kteří se budou účastnit projednávání témat, ke kterým se vztahuje jejich činnost. Za výběr hostů k projednávaným tématům odpovídá koordinátor prevence kriminality MěÚ Svitavy.

Složení Platformy pro bezpečnost, veřejný pořádek a prevenci kriminality ve Svitavách